Odehrávalo se to v prostorách Koučink centra v Modřanech. Mají tam celý domek, a v něm komě jiného i školící místnost. Já už jsem se tam byla jednou předtím podívat a tenkrát mi přišla ta místnost zbytečně obří. Teď když v ní byli lidi, byla tak akorát. Seděli jsme kolem stolů do U. V zadní části místnosti bylo k dispozici jídlo. Pro mě bylo relevantní akorát jablka a čaj, ale ostatní měli i jogurty, sušenky a nějaký tyčinky a kafe. První den jsem přišla vybavená vlastním jídlem. Po zjištění, že kdykoli mám hlad si můžu vzít jablko, jsem si už nosila akorát záchranné oříšky. Jablka někdo tajně doplňoval, kdykoli jsme tam nebyli. Je to drobnost, ale bylo to hrozně fajn.
Moduly budou dohromady čtyři, každý měsíc jeden. První modul byl trojdenní a začínal v úterý po velikonočním pondělí. Vedla to Jana Lazarová. Každý den trval od devíti do pěti s hodinovou přestávkou na oběd.
Začalo se organizačním úvodem. Jak to bude probíhat, kde tu co je, jak pak budeme muset samostatně trénovat a podobně. To zabralo skoro hodinu. Téměř celá druhá hodina padla na představování. Bylo to klasické kolečko. Jana říkala, že to máme držet krátké, ale samozřejmě došlo i na hluboké lidské příběhy a tak se to protáhlo. Slíbila jsem spolu s ostatními, že nebudu vynášet nic, co se tam řekne, takže o ostatních účastnících jen povšechně. Bylo nás tam devatenáct. Z toho čtyři šli jen na první modul a dál se s nimi neuvidíme. Většina byli manažeři, pár personalistů, učitelka a psycholog. Byla jsem tam jako programátor naprostý outlier. Několik lidí mi říkalo, že to je super, že jako programátora mě budou víc chtít technické firmy, protože budou očekávat, že jim budu rozumět. Tak nevím, není mým cílem to spojovat, ale kdyby to fungovalo, tak proč ne. Překvapilo mě, že jen asi čtyři lidi říkali, že se tím později plánují živit. Ostatní to chtěli buď využít ve stávající práci nebo jako osobní rozvoj.
Když jsme tam přišli, tak byly na každém místě připraveny desky s materiály. Předem vytisknuté slidy s místem na poznámky, nějaká teorie, blok na zapisování při koučování atd.
Samotná výuka začala tím, že jsme si definovali, co je koučink. Já jsem byla poměrně dobře teoreticky vybavena, ale ještě jsem si to upřesnila. Takže přátelé, koučink slouží ke zvyšování uvědomění u klienta. Říkám to tak, protože to tam za ty tři dny zaznělo alespoň stokrát. Ono je to takový zřejmý, ale na druhý pohled vlastně ne. Třeba v tom, že není potřeba, aby kouč pochopil problém. Není hlavním cílem naplánovat řešení. Hlavním cílem je, aby si klient víc uvědomoval než na začátku. A tomu se všechno podřizuje.
Probírali jsme základní principy, ze kterých vychází koučování. Pozitivní přístup, Ok-Ok postoj, důvěra, odpovědnost. A kromě toho i další příbuzná témata. Jak funguje motivace, co se dělá v terapii ale v koučování ne a proč. Velká část výkladu se taky skládala z odpovědí na naše všetečné otázky.
Na můj vkus zbytečně dlouhou dobu jsme potom trávili sepisováním jaký je rozdíl mezi koučem, trenérem, mentorem, poradcem a terapeutem. Ale možná to mělo být jako takové připomenutí těch základních principů. Dejme tomu.
Oběd
Na oběd se chodilo na loď. První den hnusně pršelo, tak jsme raději jeli auty. V ceně výcviku jsou už zaplacené obědy a ráno jsme si vždy zaškrtali, co chceme. Mělo to tu výhodu, že si člověk nemusel brát s sebou peněženku a čekat, než dvacet lidí po jednom zaplatí. Já jsem jim předem psala, co s mojí bezlepkovou dietou, ale dobře to dopadlo. Hned první den jsem si z těch jídel neměla co vybrat a dali mi ještě nějaké další, maso s bramborami a speciální polévku.
GROW
První modul byl věnován metodě GROW. Zjednodušeně řečeno je to postup, kdy nejdřív specifikujete cíl (G), potom mapujete realitu (R), sbíráte možnosti (O) a nakonec jsou na řadě akční kroky (W). Já už to předem znala a dělala nějaké pokusy, ale když jsme začali G probírat podrobně, tak jsem viděla, jak moje pokusy byly od čistého koučování docela daleko.
Připomínalo mi to, jak jsem byla na výcviku nenásilné komunikace a jak jsme se tam učili ve velkém interpretovat, co druhý říká. A tady se naopak učíme neinterpretovat. Vůbec. Já měla dřív tendenci vždycky to po klientovi shrnout vlastními slovy a ptát se jestli to správně chápu. Přesto, že to lidem zjevně pomáhá, je to něco jiného, než o co v koučování jde. Správně je používat klientova slova a ptát se tak, aby to lépe pochopil on, ne já.
Teď si říkám, že jestli teda mám jet takovýhle čistý přístup, tak že vlastně budu muset být svým způsobem zlejší než dosud. Předtím, když třeba klient přesně nevěděl, jak cíl specifikovat, jsem řekla že ok, že se k tomu ještě můžeme vrátit, a že zatím si probereme realitu. To by teď neprošlo. A neprošlo by to z dobrého důvodu, který jsem jen předtím neviděla. Já mám trochu obavy být přísná. Mám naopak tendence snažit se co nejvíc klienta opečovávat. To ale možná vede k tomu, že se sice cítí chvíli líp, ale ve výsledku si toho uvědomí míň. Takže se musím odnaučit bát.
Den 2
Ráno jsme začali opakováním G ze včerejška. Bylo to takovou pěknou formou, že jeden z nás položil otázku, chvíli počkal, aby se všichni zamysleli, a pak vybral toho, kdo má odpovědět. A ten pak vymýšlel další otázku. Všechno to bylo v takovém pozitivním duchu. Tu a tam nějaký koučovací vtip. (Ani to sem nezkouším psát, totálně nepřenositelné :) ).
Přitom a potom Jana dál a víc do hloubky vysvětlovala, co se v téhle fázi snažíme dosáhnout a jak na to. Roli hrají i drobnosti: jak sedíme, jak se koukáme nebo nekoukáme na klienta, a dokonce jak intonujeme některé otázky. To poslední mě docela odrovnalo. Nejen že musím rychle vymyslet tu správnou otázku dát si pozor abych do toho nevnesla nic svého, nebyla negativně formulovaná a další a další nároky. Ještě je třeba si dávat pozor na hlas. Je toho hodně. Nezbývá než doufat, že se mi to časem zautomatizuje.
První pokus
Nastal čas si poprvé vyzkoušet fázi G v triádách. Triády jsou výukový koncept, kdy jeden dělá klienta, jeden koučuje a jeden sleduje, co se povedlo a co ne. Na závěr vše komentuje. Konzervativně jsme vytvořily triádu s holkama, co seděly vedle mě. Postupně jsme se vystřídaly ve všech třech rolích. Bylo to náročnější než jsem si to představovala, když jsme to probírali teoreticky. Chvílema jsem se úplně zasekla a nevěděla jsem jak dál. Trochu jsme si na začátku radily. Dokonce padlo i ze strany klientky “Tak se mě třeba zeptej na tohle” :)
Nemůžu samozřejmě mluvit o tématech, které měly jako klientky moje spolutriádistky. Koučink se totiž nedá nasimulovat. Nedá se si téma vymyslet a pak ho odehrát. “Tak já třeba řeknu, že mám jako nemocnýho psa a nevím co s tím.” To by nefungovalo. Součástí té metody je totiž hledat v hlavě klienta skryté myšlenky, motivace a souvislosti a to funguje jen, když tam jsou. U vymyšleného příkladu by se brzo šláplo do prázdna a nebyla by tam ta emoční reakce, pomocí které se kouč řídí. Takže jsme řešily věci, které nás reálně v životě trápí.
Já jsem si vybrala jako téma problémy, které mě trápí v mojí stálé práci. Přestože je to trochu citlivé téma, tak bylo zajímavé to tam otevřít. Přesto, že moje koučka byla trochu nervózní, tak mě přivedla k uvědomění hned dvou zajímavých věcí. Vtipné bylo, že si toho vůbec nevšimla a musela jsem ji pak říct, které momenty vlastně byly ty důležité. Ale i tak, na první pokus to bylo fakt dobré.
Po prvním pokusu jsme rozebírali ve skupině, co kdo zažil. Další a další otázky a mnoho odpovědí. Cítila jsem, jak se mi úplně zaostřilo vědomí a dávala jsem mnohem větší pozor po tom, co jsem se zkonfrontovala s tím, kolik toho neumím. Možná by to měli dělat jako ZdrSem a nechat nás úplně na začátku zkoušet koučovat, abychom viděli svojí neschopnost v celé její nahotě a líp se učili :)
Vztah s klientem
Před obědem jsme ještě mluvili o udržování vztahu s klientem. Jde o to, že kouč vlastně nesmí vystoupit ze svojí role. Ani předtím, ani potom. Může vést small talk, ale nesmí hodnotit nebo radit, protože klient to neoddělí. Říkám si, že dělat to pořádně bude docela emotional labor. Není to jako poradce, který musí přinést své znalosti a moc to nezkazí, když u toho bude trochu nerudnej nebo smutnej. Kouč musí být celou dobu v kontrolovaném emočním stavu, má-li to dobře fungovat.
Realita
Po obědě, na který jsme tentokrát šli už pěšky, jsme začali probírat Realitu a část GROW, která ji řeší. Zní to triviálně, ale je fuška provést pořádně. Ptát se jen na faktické věci a přitom nespustit u klienta vymýšlení toho, jak je řešit. A u toho dávat pozor, jak to říkáme. Když jsme to pak testovali v triádě, tak jedna spolutriádistka řekla jednu dobrou otázku. Nechtěně ji řekla hlasem otrávené úřednice a tím to úplně rozbilo funkci té otázky a celé soustředění. V tu chvíli to bylo vtipné, ale nechtěla bych, aby se mi to stalo někdy “naostro”.
Já pokračovala ve svém původním tématu, práce. Šlo to docela dobře. Říkala jsem si, že by stálo za to, se na to nechat koučovat někým už hotovým. Cítila jsem tam potenciál s tím pořádně pohnout. Ale zase ještě budu mít tolik testovacích příležitostí, že se k tomu třeba taky dostanem. Nevýhoda triád je, že koučové ve výcviku jsou příliš hodní klienti. Chápou, o co se ten druhý snaží a podvědomě mu jdou “na ruku”. Takže máme za úkol, že musíme mezi moduly koučovat i nějaké lidi mimo, abychom byly vystaveni i nějakým nezpůsobným klientům.
3. den
Třetí den jsme doprobírali R. Zase se to převracelo ze všech stran. Uvědomila jsem si u toho, jak je fajn, že je Jana psycholožka. Vnášela do toho různé vhledy z teorie i praxe.
Potom jsme se učili jednu speciální techniku, jak pomoci klientům, kteří vidí všechno moc černě a neřešitelně. Hned jsme to zkoušeli a pak rozebírali. To jsem vlastně ani nezmínila, že ke G jsme taky zkoušeli jednu specialitu. Tyhle techniky jsou volitelné a je na kouči, aby poznal, kdy se hodí použít. Někdo tam dobře zmínil, že by ho ta daná věc spíš rozčilovala než pomohla. Chce to otipovat klienta předem. Ale mám pocit, že tahle část mě právě bude bavit. Vybrousit si ten smysl pro odhadnutí, co komu sedne. Neskromně bych řekla, že by mi to mohlo jít. Tak uvidíme.
OW
Po obědě jsme teprve začali probírat O a W. Já jsem už začínala pochybovat, jestli to všechno stihneme, ale ukázalo se, že tyhle dvě jsou jednodušší a kratší než ty první. Hned jsme si je taky v té samé triádě vyzkoušeli. Vznikly tam pro mě nějaké akční kroky, ale stejně nejdůležitější uvědomění z toho všeho se stalo ve fázi G.
Poté jsme prostřídali triády a dostali jsme za úkol to projet celé od začátku do konce za 30 minut. To je zrychlený mód. Minimálně je v reálu potřeba hodina a dělají se i delší sezení.
Když jsem koučovala já, dostala jsem zajímavou zpětnou vazbu. Prý dělám nějak nepříjemně intonované otázky. Moc často přitakávám a dokonce občas říkám věty v první osobě! Všechno jsem uznala, že tak skutečně dělám, a že si budu příště dávat pozor. Snad se mi to povede rychle odbourat.
Taky mi přišlo moc zajímavé sledovat, jak hrozně jiný je ten rozhovor z různých pozic. Někdy já mám pocit, že je nějak dlouho ticho, a že musím rychle něco říct. Ale v tu chvíli může klient klidně přemýšlet a přicházet na to nejdůležitější z celého sezení. Nezažít to v pozici klienta, tak si to vůbec nedovedu představit.
Plán na další týdny
Než jsme odešli, tak jsem si půjčila knížku z tamější knihovny. Všechny inner game byly vybrané, tak mám aspoň “Jak si lidé hrají” od Koukolíka. Předtím jsem měla od nich půjčenou klasiku “Koučování” od Whitmora a to bylo moc dobré. Tak uvidíme.
A pak už byl konec. Doprobrali jsme nějaké praktičnosti a byl čas se rozloučit. Máme zadání, že do dalšího modulu, který bude za měsíc, bychom měli stihnout sedm sezení, ideálně v triádách. Udělala jsem na to skupinu na facebooku, abychom se na ní mohli domlouvat. Jana se tvářila, jako že to bylo nějaké superajťácké kouzlo :) Uvidíme, jak to bude fungovat. Já se vyloženě těším, až to budu moc znovu zkoušet.
