neděle 26. března 2017

Výběr koučovací školy

Uplynul měsíc od mého posledního článku o mojí cestě za tím stát se koučem. Události od té doby nabraly poměrně nečekaný směr. Doufám, že se vám mé vyprávění bude líbit.

V té době jsem měla dva favority, Academy of Coaching Excellence a Results & Emotions. Coaching World jsem pro nesympatie vyřadila, Život jako hra se mi nějak přestali ozývat. Měla jsem v plánu jít se podívat na ukázky dalších škol, na což došlo.

Koučink centrum


Koučink centrum je prý nejstarší česká škola. Ti, co tu s tím vlastně začali. Hodně z lidí, co mají dnes vlastní školy, u nich prý studovalo. Byla jsem zaregistrovaná na Inner Game workshop a na představení jejich školy. Nakonec mi chvíli předem volali a omlouvali se, že pro malý zájem to bylo zrušeno. Ale ať přijedu, že se mi budou věnovat individuálně. Jejich nevýhoda je, že jsou na konci světa, v Modřanech. Na druhou stranu tam mají pro sebe celý domek s velkou tréninkovou místností. Na místě se mi věnoval jeden ze zaměstnanců centra. Povídali jsme si o mých motivacích, o jejich přístupu, o základech Inner Game, a ptala jsem se na všechno možné. Na rozloučenou mi ještě půjčil moc pěknou knížku o koučování, kterou teď čtu. Působilo to na mě dobře, dostali se tak do mojí top 3.

Neuroleadership group


Nejdražší a nejprestižněji se tvářící škola, kterou jsem navštívila. Prostory na Malostranském náměstí. 120k za výcvik. Šla jsem tam víceméně jen ze zvědavosti. Podívat se, jestli budou tak oslňující, jak by té ceně odpovídalo. Nebudu vás napínat, nebyli. Tedy ne že by na nich bylo něco špatného. Spíš jen to nepůsobilo, že by byli dvakrát lepší než všichni ostatní. Tuto školu založil a vede Vladimír Tuka, který má prý jako jediný nejvyšší možnou certifikaci MCC v Česku. To mi připomnělo, že na některém jiném setkání jsem slyšela, že v Česku jsou ve skutečnosti MCC dva a oba tvrdí, že jsou jediní. To mi přišlo docela vtipné. 

Nicméně přímo on na setkání nebyl, vedla to nějaká jiná jejich koučka a trenérka. Měla moc pěknou prezentaci, hezky mluvila. Vysvětlovala nám, že na rozdíl od jiných škol víc používají poznatky z neurovědy. Když jsem se přesně ptala jak to vlastně myslí, tak jsem dostala nějaký příklad, jak třeba uklidňují klienta před začátkem koučování. To dávalo smysl, ale nepůsobilo to zas tak výjimečně, jako že by to nikdo jiný neuměl. Taky se chlubila, že na rozdíl od jiných škol dávají mnohem konkrétnější návody jak postupovat -- dokonce s rozpracovaným plánem, jak postupovat pro každou koučovací hodinu, kolik co má přibližně zabrat času atd. Já jsem v té době byla už trochu negativně naprimovaná na tenhle postup od Lenky Zelingrové, o které budu vyprávět dál. Ale i bez toho mi to znělo mnohem hůř, než třeba přístup ACE, kde dávají důraz na to, že si u nich každý vytvoří vlastní koučovací styl.

Výběr


Nastala doba velkého porovnání. Měla jsem vybrané tři favority. Porovnávala jsem podle ceny (dva z nich byly za 50k, jeden za 60k), podle toho, jestli jsou o víkendu nebo v týdnu (preferovala jsem víkendy), kolik mají výukových dnů (8 nebo 11), blízkosti k mému bydlišti, jejich úrovní akreditace (ACSTH vs portfolio) a obecných sympatií. Nevycházel z toho žádný jednoznačný vítěz.
Potom jsem začala přemýšlet o možnosti navštívit úvodní modul více z nich a podle toho si pak vybrat. Všechny totiž nabízely možnost takhle začít a zaplatit zbytek jen když budu chtít pokračovat. A pak přišlo něco nečekaného.

Nabídka


Zazvonil mi telefon a volal mi ten člověk z Koučink centra, co mi tam dělal to soukromé intro. Že jsem prý říkala, že jsem programátorka (Fronéma tiše prská do telefonu), a že by se mnou chtěl něco probrat. Ukázalo se, že chtějí dělat renovaci svých stránek, a nabídli mi, že bych jim s tím mohla pomoci výměnou za slevu na kurz. To mě v první fázi zaujalo, vyměnili jsme si na to téma nějaké maily a telefonáty. Potom jsem si ale představila, že by to asi znamenalo se probírat nějakým ošklivým PHP, a chtěla jsem to zahrát do autu. Dotyčný mě ale přemluvil, ať se aspoň sejdu s jejich majitelkou, že přijede za mnou. Tak jsem si řekla, že si ji alespoň prohlídnu, a když nic, tak že udělám malý dobrý skutek, poradím, budu trochu dělat chytrou a tím to skončí.

Co čert nechtěl, ten den, kdy jsme se měli sejít, jsem měla ráno takovou depresivní epizodu a byla jsem z toho masivně vyčerpaná. Uvažovala jsem, že to zruším, ale bylo mi to blbé, tak jsem se dopravila na místo a doufala jsem, že to prostě nějak dopadne. 

Lenka působila nečekaně pozitivně. Nevím proč jsem si představovala, že přijde někdo o dvacet let starší a odměřenější. Povídali jsme si o těch jejich stránkách, o koučování, a o všem možném. Došlo i na vysvětlování, jak funguje bitcoin. Nakonec mi to celé i docela zvedlo náladu a cítila jsem se celkem uvolněně. Což na to, jak občas z cizích lidí tuhnu, je docela úspěch.

Bavily jsme se i o ostatních školách. Jak jsem je skoro všechny obešla, tak jsem měla srovnání a zároveň čerstvý pohled. Na oplátku jsem vyzvídala, co ona ví o mých ostatních favoritech. O ACE říkala, že kombinují koučink s mentoringem a že ona preferuje koučink v čisté formě. To já preferuji taky, protože koučování mi samo o sobě přijde dost mocný. Trochu to v mých očích zmenšilo mojí chuť do ACE jít. Koneckonců, oni se vlastně chlubí členstvím v EMCC a to má mentoring přímo v názvu. Ptala jsem se i na R&E, a tam zas říkala, že ten člověk, co to vede, byl dříve u Neuroleadershipu, a že tam právě jednou podle přesné osnovy a návodů. Těžko říct, jestli to v R&E převzali ve stejné striktnosti, ale taky to trochu odebralo body.

Já už jsem předtím z toho chtěla nějak vycouvat, a říkala jsem jim, že PHP nedělám a že pro ně bude mnohem lepší najmout nějakou firmu, co se tím zabývá. Tam mi ale bylo vysvětleno, že by se jim hodil i nějaký člověk, který by jim takovou firmu pomohl sehnat, pomohl se s nimi domluvit a dělal jim jakéhosi překladače. To se mi zalíbilo, protože jsem vlastně vždycky byla pyšná na to, že umím dobře vysvětlovat technické věci netechnickým lidem. A tady by to konečně někdo ocenil. Nakonec mi nabídla, že bych si mohla polovinu ceny kurzu odpracovat. Tak jsem se ještě ptala, jak by to tedy probíhalo v praxi. Prý bych jim prostě alokovala nějaký můj čas a spotřebovávali bychom ho věcmi, které umím, baví mě, a které jim k něčemu budou. Ok. Zeptala se mě, co mě baví. Mě zachvátila malá panika, protože jsem byla ještě pod vlivem toho poťapaného rána, a prostě jsem si nedokázala vzpomenout na něco, o čem bych mohla říct, že mě baví. Nakonec jsem si vzpomněla na blog. Baví mě psát blog! No prý že výborně, že to by mohla být nějaká vedlejší součást náplně. Psát o výcviku jak probíhá a tak. (Takže pozor, pokud všechno dobře půjde, tak i tento článek se už bude počítat mezi ty, které se budou načítat do mojí slevy. Přijde mi fér to nějak explicitně zmínit, tak to tímto dělám.)

Rozhodování


Odešla jsem domů s časem na rozmyšlení. Dost jsem váhala, jestli mi bude vyhovovat ta volnost spolupráce. Domluvili jsme si počet hodin, které jim budu “dlužit”, ale nevěděla jsem, jak to bude prakticky probíhat. Co když mezi námi bude nějaký spor o tom, co jak dlouho trvá? Co když nakonec ode mě budou chtít víc, než kolik já chci dát? Co když by vlastně bylo jednodušší si na to vydělat ve své oficiální práci?

Dost mě překvapila moje reakce ukazující přesvědčení, že buď já nebo ona na tom prodělá. Že je to zero-sum game. To je vlastnost nebo myšlenka, kterou pokládám za hloupou, vlastně vyloženě kontraproduktivní, a chci se jí zbavit. Ale zase si říkám, že kde se toho lépe zbavit, než v přítomnosti lidí, kteří to tak zjevně neberou.

Přitom Lenka působila, ze má autentický zájem na spolupráci, která nám oběma bude dělat radost. Dokonce, když jsem v chabé snaze dát nesmyslný příklad řekla, ze mě třeba baví dělat origami, tak se snažila nějak napasovat jak by pro ni mohlo být užitečné i to. Říkala, že ji baví hledat příležitosti v tom, co lidi baví, spíš než nejdřív vymyslet úkol a hledat, kdo ho splní. Wow, inspirativní. Takových lidí moc neznám a pokud by to šlo, tak bych se tím ráda “nakazila”.

Moudrý čtenář už jistě ví, kam to směřuje. Po víkendu plném převalovaní toho v hlavě jsem se rozhodla do toho jít. Nevím sice přesně, co mě čeká, ale vypadá to, že to bude zábava. Samotný výcvik začnu v půlce dubna a už teď se nemůžu dočkat. 

Co se mého koučování týče, tak pokračuji ve schůzkách. Nechci už tenhle článek dál prodlužovat, takže vyprávění o tom bude někdy jindy. Pokud chcete, podívejte se do mé skupiny na reference.

Žádné komentáře:

Okomentovat