úterý 28. února 2017

První frugal měsíc

Je za mnou první měsíc na cestě k optimálnějšímu životu. Tenhle článek je taková všehochuť. O přístupu, o investicích, o výdajích, o příjmech, o nákladech na volný čas. Myšlenky, které jsem za měsíc nasbíral a chci si je uložit. Budu rád, když mi to někdo okomentuje s tím, jak vypadá jeho rozpočet a porovnáme.

Minimalismus


Probral jsem další část věcí, a vytřídil jsem další na poslání dál. Podívejte se. Co zbylo je teď mnohem smysluplněji uloženo než dřív a dělá mi to radost.

Voluntary hardship


Celý zbytek článku obhajuji, že i přes malé výdaje nijak netrpím. Tak teď se přiznám, že trochu složité si to přeci jen dělám, ale schválně. Věřím tomu, že hédonistická adaptace je mor, a že je potřeba ji občas zrestartovat. Uvědomím si, jak jsou některé věci dobré, až když je nemám. Tenhle měsíc jsem trénoval hned na dvou věcech. Asi před týdnem se mi povedlo si rozbít monitor. Místo toho, abych si hned koupil nový jsem se rozhodl, že budu chvíli fungovat jen s noťasem. Kupodivu je to docela v pohodě. A až si nový monitor skutečně pořídím, tak mi bude připadat obří :)

Taky jsem asi týden bez internetu v mobilu. Přecházím na firemní tarif, čekám, kdy se to přepne, a nechci si kupovat balíček na další měsíc, ze kterého bych využil jen pár dní. A ono to, kupodivu, taky nejsou žádný muka. Poslouchám na cestách podcasty, které si předtím stáhnu doma na wifi a je mi fajn. Zabraňuje to takovému tomu kompulzivnímu kontrolování facebooku. A až ten internet zas budu mít, tak mi to bude přinášet mnohem víc radosti, než v době kdy jsem na něj byl zvyklý. Yay.

Příjmy


S potěšením mohu konstatovat, že jsem vydělal (po odečtení daní) víc než trojnásobek mých výdajů. Tento měsíc jsem se kousl, a napracoval nejvíc hodin za poslední rok a půl.

Práce doma je skutečně náročná na to, že se člověk musí honit do práce sám.
Teda ono to není zas až tak složité, ale je to potřeba to dělat. Já jsem to dřív nehrotil a bral jsem to tak, že dokážu vyžít s tím, co vydělám, i když se tak trochu flákám. Teď, když mám cíl vydělávat víc a investovat, tak je jednodušší si nastavit nějaký systém. Díky tomu ty konkrétní limity nejsou arbitrární a líp se dodržují. Můj den teď vypadá tak, že úderem deváté začínám pracovat. Někdy je to trochu náročné, protože jsme dřív měli doma taková líná rána, a teď to narušuji s tím, že “teď nemám čas, teď už pracuji,” což je mi někdy trochu líto. Ale má to svůj důvod a má to svoje výsledky, tak to stojí za to. Rozhodně to není tak, že bych se sdíral z kůže, a moji životní spokojenost to nesnižuje, spíš naopak. Když už totiž s prací začnu a zaberu se do toho, tak mě to baví, a mám z toho dobrý pocit. Těžký jsou jen ty začátky.

Investice


Co se investování týče, tak stále čekám až koruna posílí po konci intervencí. To bude nejdřív někdy v létě. Očekávám, že pak posílí o několik procent, tak se nevyplatí teď investovat do ničeho s nižším výnosem. Takže čekám.
Další relevantní věc je, že v současnosti je trh dost drahý. Doporučuji tenhle graf. Není nutné stoprocentně rozumět tomu, jak se to číslo počítá. Stačí si všimnout, že vždycky, když bylo nahoře, tak přišla nějaká krize nebo recese. Bylo by fajn, kdyby nějaká krizička, chci říct korekce, přišla akorát tak teď, abych za půl roku nakupoval za silnou korunu levné akcie. Můžeme jen doufat.
Zatím jen dál studuju, jak to teda budu dělat, až to budu dělat, a nedělám nic.


Výdaje


Celkově jsem za minulý měsíc posbíral výdaje za 16 000 (toto číslo stejně jako ostatní v tomhle článku je zaokrouhlené). V tomto číslu nejsou odvody a daně, ty beru jako snížení příjmu, nikoli výdaj.

Lepší než jsme čekali! Vhodně jsem s tímhle začal v nejkratší měsíc roku, aby to dobře vypadalo. Poctivě jsem všechno zapisoval do toshlu. A teď mám podrobná data.


Bydlení


Bydlení se vším všudy včetně internetu mám za 8100 (To je polovina nákladů, druhou platí samozřejmě můj muž). Je to drahý, ale zase máme velký byt jen pro dva, Přemek to má blizoučko do práce a náklady na přesun jinam (nejen peníze) jsou vysoké. Je tam prostor pro optimalizaci, kdyby se nám do toho někdy chtělo.


Jídlo


Za jídlo jsem dohromady utratil 5200. Je to víc, než s čím by se asi dalo pohodlně vyžít, ale míň, než jsem za jídlo dával dřív, takže jsem celkem spokojen. 1300 z toho jsou restaurace. Pět hlavních jídel, a pak nějaké čaje a jiné nápoje. Je to taková cena za socializaci.

Nákupy


Pro experiment jsem zapisoval všechny potraviny, které jsme měsíc koupili domů. Celkem můj podíl (neboli půlka) je 3900. Z toho 1200 ovoce a zelenina, 900 maso, 380 vajíčka, 700 tuky a kokomléka. Je tam nějaká nepřesnost, protože je v tom třeba nákup kokosového oleje a ghí do zásoby, ale zase tam třeba není velký nákup oříšků, který jsme dělali na konci ledna a teď z něj žijeme. Část nákladů by mohla být menší, kdybychom netrvali na kupování bio masa a vajíček, ale doufáme, že mají lepší výživové parametry a taky že takhle podporujeme lepší zacházení se zvířaty, a kupujeme si tak odpustku pro svědomí.

Celkově to hodnotím, že je to docela ok. Plán je jíst maso trochu méně často. Taky, pokud to půjde, budu ovlivňovat společnost, abychom chodili do levnějších restaurací. Pro mě osobně je dost jedno, jestli jím jídlo za 100 nebo za 200. To druhý mi dvakrát lepší nepřijde. Ale že bych kvůli tomu nešel na jídlo s lidmi, které chci vidět, to zas ne. Budu dál sledovat, kolik utratím za potraviny a restaurace, ale zapisovat položku po položce byla pakárna a už to dělat nechci.

Administrace


1000 padlo na pokutu za pozdní vrácení zbrojáku. To byla čistě moje lamovina. Zapoměl jsem, že se to musí, a dopis o tom mi přišel k rodičům. Je to přestupek a může se za to dát i mnohem větší pokuta, takže jsem nakonec ten litr ještě rád zaplatil. Něco takového se asi moc často dít nebude, ale reprezentuje to v rozpočtu nečekané výdaje, které vždycky nějaké budou.


Služby


700. Přes dvě stě padlo na ostříhání a necelých pět set na úklid. Pod prvním článkem o tomhle plánu se někteří tvářili, jako že to hodlám dělat moc extrémně. Nic takového se nekoná, radši programuju než vytírám.


Fitness


0. Dříve jsem za tuhle kategorii utrácel mnohem víc. Chodil jsem na různý drahý cvičení, šály, akra, Futr. Teď je to dílem náhody a dílem snahy výrazně méně. Pořád léčím bolavé zápěstí, takže místo na cvičení jsem chodil na magnetoterapii. Abych nebyl úplnej zápecník, začal jsem běhat, hned jak začalo být v půlce měsíce aspoň trochu teplo. V březnu ještě budu dál dolečovat ruku a dál běhat, s trochou snahy se snad dokopu i k nějakému domácímu cvičení. V dubnu budu zase chodit na KB5. Zaplatil jsem totiž za listopad, a hned potom jsem si zrakvil ruku. Oni byli tak hodní, že mi ten zaplacený měsíc posunuli na dobu, až budu moct. Co bude v květnu a dál, netuším.

Zábava


300. Tohle je taky položka, která se umí nafukovat nade všechny meze. Tenhle měsíc byl experiment, jak se to dá srazit na minimum a přitom netrpět. Takže jsem hrál pokémony, a RIFT. Obojí je freemium, neboli dá se to hrát zadarmo a snaží se vám tam nacpat různě věci za peníze. Já mám vypracovaný naštěstí dobrý filtr, a na nic takového mě neutáhnou.
Hodně času jsem věnoval koučování a obcházení ukázek výcviků. Podrobnosti jsou v samostatném článku. Tl;dr je to zábava, mám pocit, že u toho rostu a je to zadarmo, maximálně za čaj. Super.
200 byl vstupné na šifrovačku, 100 za sdílený netflix účet. Ten netflix by se asi dal odbourat, ale je to jen malá částka, a cítím se líp, když jen nepirátím.

Zbytek


Zbytek vychází na různé nákupy drogerií a podobných nezajímavostí. Na tom se moc ušetřit nedá a není to tak velká položka, aby nad tím stálo za to přemýšlet.


Bilance


V úvodním článku jsem operoval s poměrem mezi vydělanými a utracenými penězi 50:50. Kdyby se mi povedla udržet tahle třetina, tak by byl můj cíl hned o několik let blíž. To je milé. Ale nechci si na sebe plést nějaký bič, uvidíme, jak to půjde dál.



středa 22. února 2017

Koučování, sága pokračuje.

Je to něco přes měsíc od chvíle, kdy jsem na facebooku vyhlásila, že bych chtěla koučovat a hledala na to lidi. Chci vyprávět a chlubit se, co jsem s tím zatím stihla zažít.


Absolvovala jsem zatím sedm testovacích session. Z toho dvě byly se stejným člověkem. Dvě po skypu a zbytek naživo. Všechny zadarmo, ale bylo mi zaplaceno několik čajů, za které tímto znovu děkuji :) Byly to všechno hrozně zajímavé zkušenosti a bylo to pro mě poučné. Vypadá to, alespoň podle reakcí, že je to přínosné i pro mé koučované, což je super.


Já při tom zažívám různé věci. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že to krásně odsýpá a že jsem předurčená to dělat, a jsou chvíle, kdy jsem dost bezradná. Několikrát jsem nechala tu nejistotu vystoupit na povrch a pokaždé to bylo špatně. Je pro mě zajímavá lekce, že pokud chci tohle dělat, musím být schopná fungovat přesvědčivě i když si nejsem jistá. Taky mi hned dvakrát bylo řečeno, v rámci zpětné vazby, že bych měla být víc direktivní, víc to řídit. Vzala jsem si to k srdci a snad je to teď lepší. Ale samozřejmě se to moc nedá porovnávat, protože nové situace, nová témata, noví lidé.


Je pro mě trochu složité neradit. Kouč nikdy radit nemá, jen se ptát; řídit proces, ne téma. Párkrát jsem si řekla, že je jen trochu postrčím “správným” směrem, že to se nemůže nic špatného stát. Pokaždé to bylo, zpětně hodnoceno, chyba. Poté jsem si na to dávala větší pozor, a i ty situace, kde mě zas pálilo poradit, se nakonec samy rozmotaly. Někdy tak, jak bych poradila, někdy jinak.


Někdy je složité, když koučovaný řeší téma, které zrovna řeším taky. Pak se mi do hlavy cpou nápady co by se daly říct, které mluví nějak o mně. “Já taky…”. To se mi snad povedlo nikdy neříct. Občas něco takového zmíním po konci session. Trochu si nejsem jistá, jestli to taky není špatně. Jestli to dotyční rozdělují, nebo jestli jim to rozstřelí soustředění na sebe. Kdyby to četl někdo, koho se to týká, ať dá vědět.


Celkově jsem ještě víc nadšená z potenciálu metody, ale taky cítím větší potřebu pořádného výcviku. Nechci být polokouč, jak zmiňoval Aleš Vrána v jedné prezentaci. Chci to dělat co nejlépe. Teď je to často tak, že si tak nějak vybírám, co mi přiletí do hlavy za techniku. Jak třeba posunout člověka, co neví, nebo jak vyextrahovat jeho hodnoty z toho, co si přeje. Ale cítím v tom tu náhodnost. Že prostě nevím, co by bylo nejlepší, nebo alespoň výhody a nevýhody jednotlivých postupů. A taky bych jich chtěla mít v toolboxu mnohem víc.


Výcviky



Tím se dostáváme k dalšímu tématu, a to je můj průzkum koučovacích škol. Jak jsme si už někde řekli, výcviky jsou drahý jak pes. Na druhou stranu, už začínám věřit, že se mi to jednou zaplatí a že to bude mít velký pozitivní přesah i do zbytku mého života, a že tedy to stojí za ten risk.


Původně jsem to všechno zkoumala s ohledem na cestu k certifikaci. Teď to vypadá, že možná to na té certifikaci až tak nestojí. Že samozřejmě chci mít vzdělání, které mi ji umožní, ale že nebudu předem kalkulovat i s těmi dalšími požadavky, jako jsou třeba mentorské hodiny. Na to buď dojde nebo nedojde.


Jako první jsem se byla podívat u Results & Emotions. Nabízí večer “Jak se stát koučem”. Byla to víc taková přednáška než ukázka výcviku. Bylo to v takovém podkrovním kamrlíku a bylo nás tam asi osm. Václav Szakál povídal o tom, co je to koučování, jak to u nich dělají, že koučuje hokejisty za velké peníze atd. Na první pohled na mě působil trochu divně, ale v průběhu události se to z většiny srovnalo. Líbilo se mi, že říkal, že všem absolventům se ty peníze za výcvik do roka vrátily. Taky mi to přišlo, že ty lidi dobře podporují i po výcviku, aby si zařídili vlastní praxi. Bohužel jsem si nenapsala kolik to u nich stojí, ale Radek, který tam byl se mnou, říkal, že to snad bylo 40k za výcvik a 70k za celý balíček až k certifikaci. Taky nabízeli ukázku koučování zdarma, později jsem jim psala a neodpověděli mi. Tak nevím, asi nějakej error. Napsala jsem jim znovu, tak uvidíme.


Potom jsem se byla podívat v Academy of Coaching Excellence. Rovnou řeknu, že ti na mě působili zatím nejlíp. Mají prostory předělaném bytě kousek od Hradčanské. Shodou okolností v domě, kde bydlívala moje kamarádka. Celý to tam bylo takový velký, pěkný. I lidi, co na to přišli, mi připadali takoví příjemnější. Součástí ukázky byl i takový minikurz koučování a mohli jsme si to tam na místě zkusit. Vybrala jsem si do dvojice takového zajímavého týpka a bylo to super. To hlavní, co na mě zapůsobilo, byl ten hlavní člověk, Norbert. Nebyl takovej “jásavej” jako často lidi kolem koučování jsou, naopak na mě působil klidně a i tak trochu moudře. Jeho bych ráda na tom výcviku poslouchala. Jejich výcvik stojí 72k (To je s DPH. Prý je možné to mít za 60k bez toho, ale musela by to za mě zaplatit nějaká firma). To je hodně. Ale když jsem tam byla, tak jsem měla pocit, že by to za to snad mohlo stát. Nabízí možnost jít na nějaký víkendový výcvik a pak případně naskočit do velkého. Vážně o tom uvažuji.


Nakonec jsem navštívila Coaching world. Byli supervstřícní a dovolili mi se přijít podívat přímo do výcviku na jeden den. Bylo to … smíšené. Prostor byla nějaká pronajatá nevlídná zasedačka, lidi, co tam byli, byli míň moje krevní skupina, než co byli v tom ACE. Ta hlavní trenérka vypadala, že ví, o čem mluví, ale nebyl to můj typ člověka. Představa jít tam na deset dní nebo kolik není tak lákavá. Jakože předpokládám, že bych se tam mnohé naučila a že by to mělo smysl, ale momentálně mám pocit, že by to nebylo tak příjemné, jak by mohlo být. Jejich výhoda je, že jsou levní. 42k za základní kurz, ale na fb zlevňovali těsně před začátkem až na 25k. To je částka, která se vytáhne z kapsy výrazně snadněji. Bude skutečně ACE třikrát lepší? Těžko říct.

Poslední zmínitelný (a již zmíněný) je Aleš Vrána ze Život jako hra. Jako ukázka byl webinář. Dotyčný byl extrajásavý. Ale zase to vypadá, že mají dobrý systém, jsou nějakou pobočkou od Coachville, americké koučovací školy. Mají asi dobrou podporu absolventů a takovéhle věci. Bohužel nikde nemají napsáno, kolik jejich výcvik stojí, a to mi připadá hloupé. Stejně jsem se jim přihlásila,že mám zájem o další informace. Dneska mi volala nějaká paní a popisovala mi, že mi pošlou test psychologických předpokladů, což má být něco na hodinu až dvě. Tak jsem se jí u toho rovnou zeptala na cenu. Nevěděla. Prý to zjistí. Tak jestli se to někdy dozvím, tak to sem dopíšu.


V plánu mám navštívit ještě dvě až tři další školy. Neznámo proč teď dva týdny nic není a pak je to všechno během dvou dní. Čeká mě tedy ještě Koučink centrum, Neuroleadership, InnerGame workshop a možná i Process communication model (možná proto, že to mají za peníze a taky nevím, jestli na to ještě budu mít sílu.) Kdybyste se někdo chtěli přidat, nebo byste věděli o nějaké akci, o které já nevím, dejte určitě vědět.


Závěrem


Takže, nenudím se a chci dál pokračovat. Pokud byste se chtěli nechat ode mě testovacím způsobem koučovat, napište mi, nebo se přidejte do skupiny, kde se to řeší.

pondělí 20. února 2017

Já genderfluid? Díl druhý.

Před necelým rokem jsem napsal text Já, genderfluid. Bylo by dobré, kdyby jste si to před dalším čtením přečetli, ale pokud je to na vás příliš dlouhé, tak takové tl;dr: Po celý život jsem pozoroval chutě být kluk, ale nikdy nebyly dost silné, abych to nějak řešil. Až někdy v posledních letech jsem to přeformuloval z “chci být kluk” na “já vlastně JSEM chvílema kluk”. Označil jsem se za genderfluid, a považoval to za uzavřené.


To se v poslední době mění. Ty “mužské období” začali být čím dál častější, delší, a taky tak nějak… intenzivnější.


Píšu tenhle text jako pokračování mého vyprávění. Částečně protože poslat to do veřejna mi pomáhá si uspořádat myšlenky. Částečně protože chci mít kam odkazovat lidi, kteří se budou ptát, proč píšu v mužském rodě. Částečně protože chci zdokumentovat svoji cestu. A částečně pro ty, kteří budou něčím podobným procházet po mně.


U prvního dílu mi bylo vytknuto, že je to sbírka stereotypů. A byla. Ale já netuším, jak o tomhle tématu mluvit bez nich. Jasně ženu ženou nedělají sukně, líčení a šperky. Nestane se míň ženou, pokud to nebude mít. Jsou to takové signály pro okolí, které jsou o to víc potřeba, pokud okolí předpokládá opačný rod. Stejně tak, pokud já si ostříhám vlasy, oblíknu mužské oblečení a začnu mluvit v mužském rodě, tak to ze mě muže neudělá, pokud jím už teď nejsem. Ale snižuje to ten vniřní pocit drhnutí, nesouladu. Asi to, jak jsou dnes ve společnosti některé stereotypy nastavené, žije i v mé hlavě a silně to ovlivňuje jak se cítím.

Takže zpět, co se vlastně děje? Jsou chvíle, kdy se v té ženské roli cítím děsně nepříjemně. Je to spousta drobností, a pár velkejch věcí.


Tak třeba, byl jsem na teambuildingu se zbytkem firmy. Jsem programátor, firma programátorská, takže to byla chata plná kluků...a já. Už když jsem tam jel, tak jsem si říkal, že to bude takové výbušné prostředí, ale vymiňoval jsem si, že nechci dělat problémy. Ale přesto, když jsem někde uslyšel něco ve smyslu “Ty jsi holka, takže” tak jsem na to reagoval dost negativně. Trochu je mi to zpětně líto, protože oni vlastně neřekli nic špatnýho, mysleli to dobře a všechno. Ono to samotný upozornění na to, že mě vidí jako ženu bylo to, co bylo nepříjemný. Ne to, jak ta věta pokračovala. Někdy v noci když jsme se spolu opili tak mi uteklo v debatě na to téma, že se prostě jako žena necítím. Nebyla na to žádná zapamatovatelná reakce, což je vlastně asi ok.


Zažil jsem taky svoje první gender dysforie. Pro ty, co o tom nikdy neslyšeli, je to termín pro stav, kdy se translidi cítí špatně z toho, že jejich tělo neodpovídá tomu, jak se vidí. Já už jsem v minulém článku psal, že jsem mnohokrát toužil po penisu. To ale vůbec nebylo na té úrovni intenzity, kterou občas zažívám teď. Je to pocit, že moje tělo je neuvěřitelně špatně. Jako kdyby mi někdo našrouboval hlavu na špatný tělo. Není to jen o pohlavních orgánech a prsech. Je to i linie boků a velikost ramen. A všechny tyhle věci. Je to pocit, který mě má tendenci házet do deprese, úzkosti, nebo paniky, podle toho, jaký je den.


Super paradoxní je, že mi teď to tělo přijde vlastně hezčí než dřív. Vždycky jsem si přál mít míň tuku a víc svalů. Abych měl užší boky, větší ramena, bicáky. A doufal jsem, že se mi u toho zmenší prsa. Dokonce mě to dovedlo k takové lehčí(?) formě poruchy příjmu potravy, ale to je na jiný text. Divný je jen to, že mi nikdy nedošlo, že to, co na těch tělech fitnessek nejvíc obdivuji, jsou části, které jsou tak mužské, jak jen bez hormonů ženské tělo být může. Teď se ale často dívám na své tělo, a říkám si “to je vlastně docela pěkný ženský tělo”. Akorát je jako cizí. To odmítnutí jako celku mi umožňuje vidět ho pozitivně. Je to tak wtf, jakej z toho asi máte pocit při čtení.


Co se prsou týče, už kdysi jsem vážně uvažoval o zmenšení. V době, kdy jsem si to vůbec nespojoval s otázkou genderu. Prostě jsem si jen přál nemuset furt nosit podprsenku a aby tak nepřekážely. Zpětně mi to přijde trochu směšný, jak jsem si jako mohl nevšimnout týhle motivace.


Hodlám tenhle text dát na fb, tak se budu krotit v těch dalších popisech fyzické dysforie. Nechám to u toho, že co se těch částí pod spodním dílem plavek týče, umí to být velmi silné, velmi konkrétní a velmi bolavé.


Po prvním takhle silné dysforii jsme o tom mluvili víc s mužem, a chvíli jsme používali pro mluvení o mě mužský rod. Bylo to jak balzám na duši. Jakože, neuvěřitelně příjemné. Pochybuji, že cis lidé mají takový zážitek, nevím k čemu to přirovnat. Je to jak přijít domů.
Ale další den jsme v tom nepokračovali, a já to neřešila. Zjevně variuje to, jak moc mi ten ženský rod vadí. A taky jak moc pozornosti jsem tomu ochotný věnovat. Protože, i když mi to zrovna vadí opravdu hodně, tak mě stojí dost snahy mluvit o sobě v mužském rodě. Jako bych musel každou větu projet v hlavě, jestli jí řeknu “správně”. Ale zůstává, že když na mě někdo použil mužský rod, aniž by to zrovna bylo to, o čem jsme se bavili, tak to vždycky bylo mega příjemné. Ani jednou to nebylo špatně.


Čas pro trochu filozofickou vsuvku. Co to vlastně znamená být mužem či ženou? Nevíme! Zjevně to nejsou ty vnější znaky jako styl oblékání. To by bylo dost debilní. Těžko to bude to, jak vás ostatní vidí.To by bylo ještě horší, definovat člověka zvenku. Je to chování? Těžko, všichni známe protipříklady, kdy se žena chová “mužně” a muž “žensky”. Zbývá neurčité něco, jak se člověk cítí. Jenže o tom se vůbec nemluví! Protože gender řeší feministky a ty nemáme rádi, áno. Vím, že existují nějaké mužské skupiny, kde se o něčem takovém možná baví. Co to vlastně znamená být mužem. Ale tam mě ze zjevných důvodů nepustí. Vím že taky existují nějaké ženské, ale tam ze zjevných důvodů nechci. Jinak se to v běžné společnosti objevuje jen jako nástroj konfliktu, třeba: “Chovej se jako chlap!”. To nikoho k zamyšlení nepřiměje.


Takže nevíme, co to vlastně znamená cítit se mužem. Není proti čemu poměřit, co je to, co vlastně cítím. Vím, že mě potěší mužský rod. Vím, že se mi líbí si vzít na sebe mužské oblečení. (Zatím jsem teda testoval jen tričko, které jsem ukradl doma.) Ale to jsou jen okrajové záležitosti. To hlavní je masivně nepopsatelné.

A aby to nebylo jednoduché, tak se to přelévá. Já opravdu netuším, co si teď myslet. Kdo/co vlastně jsem? V naprosté většině času se necítím být holka. Ale jen část z toho se cítím být muž. V tom zbytku masivně nevím.
Viděl jsem výborné videa jednoho páru agender, a demiboye. Bylo to tak pěkný. Byli s tím v pohodě, nebo aspoň tak vypadali. Mluvili o svých identitách tak, že jsem skoro měl chuť se nějak překlasifikovat. Jenže vlastně k čemu. Jen hrstka lidí vlastně ví, co ty slova znamenají. A pro zbytek to bude znít jako něco weird mezi tak jako tak.


Uvažoval jsem, jaké by se mi líbilo mužské jméno. Mám favorita, ale ještě ho musím otestovat v soukromí, jestli to zní správně. Ale za to mě už stihlo napadnout, jak ho zoficiálnit. Jak možná víte, tak v České republice si nemůžete změnit jméno ze ženského na mužské, aniž byste se předtím nechali sterilizovat. Ale příjmení mají mnohem menší omezení. Žena může mít příjmení bez -ová, pokud prohlásí že se cítí být cizinkou nebo nějaký takový wtf. A příjmení, které jsou vlastně křestní jména normálně existují. Navíc bych se zbavil svého existujícího příjmení, který mě celý život štve. A ani bych se kvůli tomu nemusel vdávat… ani ženit.


Je možný, že mě uslyšíte a uvidíte mluvit v obou rodech. Nejlepší, co můžete udělat, je reagovat v tom, co slyšíte ode mě. Můžete získat extra body za reagování v mužském, pokud já použiju ženský, ale to je pro overachievery. Mám to vlastně relativně dobrý, kdy mě mužský potěší, ale ženský neurazí. Jinak je asi ideální si toho vlastně nevšímat. Já tím totiž vážně nechci budit pozornost. Chci jen nějak minimalizovat ty nepříjemný pocity, co z toho plynou.


Mám trochu obavy, jak to bude působit na okolí. Co když budu s krátkýma vlasama a v mužském oblečení vypadat jako blázen? Je to kompatibilní s mojí novou teoretickou kariérou kouče? Je ok používat mužský rod ve firemní komunikaci? A co potom v komunikaci s klienty? Co když si tím zavřu nějaký zásadní dveře? Bude mě pak ještě někdo chtít vázat? Bude mě někdo chtít jako letce na akrojógu?

Je to zvláštní, že mi to nikdy nepřišlo u točení filmu o bdsm, ani u povídání o polyamory v televizi. Asi je to proto, že tamty věci jsou zábava, zatímco tohle je převážně jen trápení. A taky, že ani jedno z toho není vidět na člověku na ulici. Nějaký rozumný hlas v hlavě mi říká, že se nemám čeho bát, že svět viděl už divnější věci, a naprosté většině lidí to bude úplně jedno. Ale stejně tam vnímám hroznou bariéru.

pondělí 6. února 2017

Proč chci koučovat

Na začátek je potřeba říct, co je to koučování. Přesto, že si každý pod tím něco představí, tak málokdo se trefí. Kouč s koučovaným spolu vedou rozhovor, ve kterém kouč pomáhá koučovanému, aby si ujasnil co chce, a jak to může získat.  Kouč neradí, nehodnotí, poskytuje spíš jakýsi framework. Brání koučovanému, aby se zamotal do svých myšlenek, pomáhá mu držet nit. Taky ho podporuje v tom, aby si naplánoval konkrétní kroky, a potom zjišťuje, jestli to koučovaný udělal. Drží ho zodpovědným. Je to takový průvodce jeho vlastními myšlenkami.
Kouč se zároveň odosobní, aby do toho nepletl svůj život, ale zároveň velmi pozorně naslouchá, empatizuje, nechává na sebe působit emoce a všechno tohle používá, aby pomohl koučovanému.


Tolik můj popis, jak to teď vidím. Pro srovnání oficiální definice:

Koučink představuje důvěryhodný vztah, který napomáhá klientovi podniknout konkrétní kroky za účelem dosažení jeho vize, jeho cíle nebo přání.Koučink využívá procesů zkoumání a sebeobjevování k budování klientova uvědomění a přijetí zodpovědnosti, kterého dosahuje prostřednictvím větší struktury, podpory a aktivní zpětné vazby.Proces koučinku pomáhá klientovi nejen přesně definovat jeho cíle, ale také i těchto cílů dosahovat rychleji a s větší efektivitou, než pokud by koučinku nevyužíval.

Kde jsem


Já osobně kouč nejsem a rozhodně nemůžu tvrdit, že to umím. Jsem na začátku téhle cesty, zkoumám to a učím se. Ale zároveň jsem tím teď okouzlena, což je moc fajn stav.


Koučování pro mě není úplně nová myšlenka. Slyšela jsem o tom mnoho let zpátky. Před pěti lety jsem se nechala koučovat od jedné studentky a moc se mi to líbilo. (Téma bylo uběhnout půlmaraton, a to jsem v rámci možností dala, a furt se stane, že si vzpomenu na to, co jsme tam řešily. ) Od té doby mě to tak latentně zajímalo, občas jsem si něco přečetla, ale až posledních pár měsíců to řeším víc. Koupila jsem si knížku od Vokáčové, intenzivněji jsem četla různé internetové zdroje. Taky jsem absolvovala pár webinářů a několik hodin online výcviku. Na hotového kouče je to samozřejmě hrozně málo, ale na získání představy už je to docela slušné.


Potom jsem vyhlásila, že bych si to potřebovala s někým zkusit. Postupně jsem absolvovala tři testovací session. Přesto, že to byl jen takový pokus, tak všechny tři byly zajímavé, měla jsem z toho dobrý pocit.

Co je na tom tak super?


Ta část, kterou si na tom nejvíc užívám, je, že mě někdo jakoby pozve na chvíli do svého života. Do svých problémů, ale i radostí. Celý ten přístup nutí velmi pozorně naslouchat a to je zábava! Líbí se mi, když se přede mnou ta situace rozkrývá, já jí spolu s tím druhým zkoumám. Užívám si pokládání otázek a baví mě hledat jádro problému a snažit se najít tu nejlepší otázku pro danou situaci. Každé téma, pokud mu člověk věnuje dost energie, začne být zajímavé. Zvlášť když o něm mluví někdo, komu na tom záleží. Připadá mi, že koučování dává možnost nahlédnout do mnoha různých koutů světa.


Jak už jsem říkala jinde, já miluju optimalizační problémy. A všechny problémy světa jsou optimalizační, pokud se k nim přistupuje analyticky. Koučovací proces, jak ho momentálně chápu, je minimálně z části algoritmus. Něco, co jde aplikovat na každé téma, a je na koučovaném, aby to plnil vlastním obsahem. Přijde mi zajímavé se do toho na omezenou dobu přepnout, a být tak trochu nástrojem a sledovat, co to dělá.


Celý by to nebylo tak rewarding, kdyby to lidem nepomáhalo. Bylo pro mě super vidět, že i po těch testovacích session odcházely mé statečné koučované spokojené, a říkaly, že je to někam posunulo. Nechci říkat nějaké otřepané "chci pomáhat lidem". Ale jako programátor nevidím někoho, jak mu zasvítí oči z výsledku mojí práce. Tady se to stát může, a to je super.

Peníze


Mezi výčtem motivací výše nejsou peníze. Ony tam tak trochu nepatří, ale taky trochu patří. Moje myšlenky se ke koučování dostaly jako k příkladu produktivního koníčku. Koníčku, který bude mít ideálně pozitivní bilanci, ale jeho hlavním důvodem není generovat příjem.


Dobrý a zavedený kouč si asi vydělá víc než kolik já teď, ale kouč na začátku a ve výcviku rozhodně ne. Přesto je potřeba vzít peníze do úvahy. Pokud bych to totiž chtěla dělat, tak se asi neobejdu bez výcviku, a ty jsou drahý jak klubko psů. Low-cost varianty začínají někde na padesáti tisících (a asi budou low-cost z nějakého důvodu) a jde to někam ke stopadesáti tisícům za ty s rodokmenem.


Považuju koučování za potenciálně velmi funkční a lákalo by mě to zkoumat víc. Vidět, jaký to má skutečně možnosti. Zároveň předpokládám, že absolvování výcviku by mělo transformační efekt i na můj život, a to je něco, o co stojím.


Ale pokud bych do výcviku šla, tak bych samozřejmě chtěla, aby se mi minimálně zaplatil. Netuším, kolik z těch, co se mi zatím hlásili jako pokusní králíci, by to chtělo zkoušet i za peníze. A co se týče cizích lidí, tak z představy, jak někoho uháním, aby mi za to platil, mám trochu vítr. Ne že bych nevěřila že to nejde, nebo že to nedokážu, ale trochu se bojím, že by to z toho udělalo výrazně míň radostnou záležitost. Těžko říct.

Celé to rozhodování mě trochu zasekává. Přemýšlím, jestli to vlastně chci dělat, jestli jako práci spolu s prgáním, nebo jestli si to nechat jako takovou zábavu vedle, nebo jestli vůbec do žádného výcviku nechodit. Je to moc velký. Rozhodla jsem se proto pro takový vyčkávací plán. Některé české koučovací školy pořádají ukázkové večery, kde mluví o jejich přístupu, a je možné tam vidět kdo u nich učí. Zatím jsem byla na jedné takové a plán je obejít jich víc. Zjistit, jak se tam cítím a jak to na mě působí. Nabrat informace. Když se mi někdo bude hodně líbit, tak jít k nim na nějaký kratší kurz. (Třeba jeden den za 5 tisíc, furt pálka jak sviň, ale lepší "riskovat" to, než desetkrát tolik) Mezitím mám ve frontě další knížku k tématu a chci pokračovat v testovacích sessions.


Plán je to vyčkávací, protože spoléhá na to, že buď mě to cestou přestane bavit, nebo je dobrej nápad do toho jít.


Pokud byste chtěli být testovací klienti, přidejte se mi do této skupiny. Tam budu pravidelně vyzývat lidi, aby se přihlásili, podle toho jak budu mít volno.