pátek 30. srpna 2013

Chybějící jednorožec - 12.5 km



Dnešní výběh začal poměrně náročně. měla jsem ztuhlé nohy a cítila jsem se utahaně od prvních kroků. Vzhledem k tomu, že jsem předtím standardně jedla i spala, přičítala jsem to běhu dva dny zpátky. Sval zespodu pravé šlapky mně bolel taky prakticky nepřetržitě. Snažila jsem se spoléhat na to, že to brzo přejde, a představovala jsem si, že je to posledních dvanáct kilometrů maratonu :) Koneckonců, v textech o tom jak trénují ultramaratonci, které mně teď velmi baví číst, často zmiňují jak záměrně trénují unavení, aby nasimulovali konce závodů. Ok, kousla jsem se a běžela. Překvapivě pro mně to není vidět na tepovce.


Kolem čtvrtého kilometru se na obloze objevila nádherná duha. Naprosto perfektní. Až kýčovitá. Kdyby ji někdo vyfotil a dal na internet, určitě by tam spousta lidí hledalo jednorožce, který by ji ... produkoval. Tak jsem běžela, zírala na ní, a trochu zapomněla, že nemůžu.
S oblibou říká, že prakticky každý běh aspoň trochu zabloudím, tentokrát to ovšem bylo jako nikdy předtím. Rozhodla jsem se běžet kolem Botiče, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla. Až k přeběhu prvních kolejí to bylo v pohodě. Věděla jsem, že musím proběhnout ještě přes několikery koleje a vynořit se z toho kolejového království někde kde už to snad poznám. Bohužel, už druhé koleje jsem přeběhla špatně, a ocitla jsem se ve vysoké trávě vedle tratě. Chvíli jsem přemýšlela jestli si dokážu dostatečně vybavit mapu a moji trasu opravit, ale nakonec jsem to z půlky vzdala a trať prostě přešla. (V plánu bylo používat jen podjezdy a nadjezdy.) Tím jsem už byla naprosto mimo plán, a běžela jsem tak nějak na pocit, co by měl být správný směr. V jednu chvíli kdy jsem se zas dostala k trati mi dokonce radila kudy pokračovat nějaká výpravčí, která vylezla z takové budky uprostřed ničeho. Ha, dobrodružství.



Plán:



Výsledek:





Nakonec po podběhnutí dalších kolejí jsem se ocitla u Edenu. WTF? Úplně jinde. Ale nevadí. Kilometry zhruba odpovídali plánu, tak jsem se vydala domů. Nakonec to dalo 12,5 Km, což je tolik kolik jsem plánovala. 
Nicméně další běh pro jistotu posouvám až na neděli abych stihla více zregenerovat.



Jak běžet stále rovně, a doběhnout až domů - 11.4 km



Tento běh nebude mít dlouhé vyprávění. Běželi jsme s Michalem a Tomíkem. Asi jak běžím s někým, tak se všechny zážitky konzultují přímo v danou situaci a nezpracují se mi do takového příběhu.

Nicméně stojí za to se pochlubit s výbornou trasou, kterou jsem neznala. Vyběhli jsme od Michala, skrz stromovku a přes Vltavu, a poté jsme zabočili kolem Vltavy. Když jsme se Michala ptali, jak to vlastně plánuje, řekl "poběžíme pořád rovně, dokud nebudem doma". Nejdřív se mi v hlavě objevila myšlenka obíhání zeměkoule, ale dopadlo to obíháním záhybu Vltavy. Je to vážně pěkiná trasa, velká část je na Prahu velmi příjemně přírodní. Nakonec jsme zatočili o most dříve než se plánovalo, ale měli jsme toho už tak akorát a těšili se domů.